Americká flotila mocných letadlových lodí by už za pár let mohla mít svůj létající protějšek. Spojené státy totiž zahájily práce na projektu letounů sloužících jako základny pro perutě bezpilotních létajících prostředků.

Za projektem stojí strategická výzkumná armádní agentura DARPA (Defense Advanced Research Projects Agency). Ta v posledních letech stojí za drtivou většinou technologických inovací, které se objevily v amerických ozbrojených složkách. Na seznam nedávných inovací, které spatřily světlo světa přičiněním agentury DARPA, se ostatně můžete podívat zde. Podle dostupných informací by měla „létající letadlová loď“ vycházet z výjimečných schopností stroje Lockheed C-130, o jehož adaptabilnosti a odolnosti mohou vyprávět legendy přinejmenším tři generace amerických vojenských pilotů.

Drony zbavené Achillovy paty

Bezpilotní letouny odvádějí na mnoha frontách obrovský kus práce. Jsou laciné, efektivní a z hlediska válečnické propagandy také vcelku efektní. Přesto mají přinejmenším jednu zásadní chybu, kterou je jejich omezený akční rádius. A právě tuto Achillovu patu by měla „letadlová loď nebes“ (Aircraft Carrier In The Sky) pomoci odstranit podobně, jako to udělaly letadlové lodě v období mezi dvěma světovými válkami.

DARPA stanovila jako poslední termín přihlášek do ideové soutěže 26. listopad loňského roku, v současné době se tým agentury probírá došlými materiály a zjišťuje, nakolik se podařilo naplnit stanovené požadavky. Mezi ně patří především:

  • schopnost využívat stávající lehké letecké zbrojní platformy
  • schopnost využívat stávající technologickou a strojovou základnu leteckých sil tak, jak je, nebo s nevelkým množstvím nutných úprav
  • zástavbu systému, který umožní úzkou spolupráci a usnadní navigaci jak ve skupině dronů, tak s operátory
  • létající prototyp by měl být připraven ke zkouškám do roku 2018

    To jsou podmínky, které v zásadě vycházejí vstříc stávajícím velkým korporátním dodavatelům leteckých sil, nicméně není vyloučeno, že se do konkurzu přihlásil i nějaký alternativní malý výrobce, schopný upravit některé stávající těžké letadlo podle požadavků DARPA. Podle jejího programového ředitele Dana Patta se jako nejjednodušší a nejefektivnější jeví právě konverze osvědčeného C-130.

Pozoruhodná historie tažného koně

Tento stroj je natolik zajímavý, že nebude od věci představit si jej trochu podrobněji. Prototyp YC-130 poprvé vzlétl 23. srpna 1954 a mezi jeho přednosti patřila zadní sklopná nákladová rampa pro usnadnění nakládání objemných předmětů a pro zajištění co nejmenšího rozptylu vzdušných výsadků. Nosnost byla 11 340 kg, 92 vojáků, nebo 64 parašutistů. Dalšími znaky tohoto letounu byly robustní mnohokolový podvozek, jehož hlavní jednotky se zatahují do gondol na trupu a jehož výška je taková, že úroveň podlahy je v úrovni korby nákladního vozu, a hornokřídlá koncepce s konstrukcí křídla nezasahující do nákladového prostoru. První sériový C-130A vzlétl 7. dubna 1955.

Současný vyráběný typ patří k variantě Lockheed C-130H, který sjíždí z výrobních linek přes třicet let. Dostatečný výkon tohoto letounu vedl až k verzi C-130H-30, která má trup prodloužený o 4,57 m a kapacitu zvětšenou na 128 pěšáků, nebo 92 plně vybavených parašutistů.

Jenom typu C-130H bylo zatím do jiných zemí prodáno přes dva tisíce kusů. Mezi nejvýznamnější modifikace patří námořní hlídková varianta C-130-MP, ozbrojená verze pro přímou pozemní podporu AC-130H Spectre, záchranná verze pro US Coast Guard HC-130H, tankovací KC-130H nebo verze pro speciální mise MC-130H. Byla plánovaná i verze pro včasnou výstrahu, ale ta se nedostala do prototypového stádia.

Při primární funkci přepravce může C-130H pojmout 92 vojáků, nebo 64 plně vybavených parašutistů sedících na sedadlech zády ke stěně trupu. Výsadkáři opouštějí letoun dvojicí dveří na každé straně trupu za odtokovou hranou křídel, nebo nákladovou rampou v ocase, která se používá i pro vypouštění nákladu. C-130 se nasazují také při letech s humanitární pomocí ve všech oblastech světa.

Herculesy jsou využívány i pro transport těžkých mechanismů pro stavby letišť a silnic, při hledání nafty nebo při přepravě místních produktů. C-130 se účastnily rovněž leteckých transportů během různých vojenských konfliktů včetně války v Perském zálivu nebo v Jugoslávii. V současnosti jsou v používání modely C-130J, US Marine Corps používají jako tankovacích letornů KC-130F a KC-130R. V polovině roku 2000 poprvé vzlétl nový model KC-130J vyráběný na zakázku USMC.

Jestli tedy lze o nějakém stroji amerických leteckých sil tvrdit, že je skutečným tažným koněm, je to nejspíš právě C-130.

Asi jen málokoho by napadlo, že už tak dlouhý operační život prodlouží herculesům právě symbióza s tím nejmodernějším, co mají Spojené státy ve zbrojním arzenálu.

zdroj zde

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.